Dvojitá dna tajné schránky

1. 10. – 18. 11. 2015, Strom Art Gallery, třída Kpt. Jaroše 31, 602 00 Brno

Název výstavy, jakkoli se může zdát záhadný a poeticky nadsazený, přesně vystihuje tvůrčí přístup Václava Kočího: jeho konceptuální malba operuje s textovým či numerickým šifrováním, kde jsou pod svrchní vrstvou uložena sdělení, která určují podobu obrazu-objektu-tajné schránky. Její obsah ovšem zůstává divákovi utajen, protože autor mu nenabízí žádný „výkladový manuál“ ani „transpoziční mřížku“. V šifrování tedy účinkuje autorova důsledně skrytá tvůrčí logika jako ustavující princip obrazové kompozice, což výsledné malby zároveň vzdaluje nahodilosti nebo pouhé estetičnosti. 

‍

Koncem léta letošního roku našel Václav Kočí na ulici pohozený fragment knihy obsahující mimo jiné následující báseň: Používám všech prostředků / Legenda začla v prostředku / S rozkoší přehazuješ stránky / Dvojitá dna a tajné schránky

‍

S jistou mírou romantického fatalismu se rozhodl tuto „zprávu“ zakódovat do své nové malby. Z další pasáže nalezeného textu se dalo usuzovat, že se snad jedná o báseň Jiřího Mahena (anebo taky ne), což vytváří příhodnou spojnici ke Kočího autorské identitě založené na sbírání už existujících textů a jejich transpozici do vizuálních forem. Obraz s názvem Dvojitá dna tajné schránky proto představuje vstupní objekt celé výstavní instalace a současně je aktuálním emblémem umělcova konceptuálního přístupu k malbě. Kurátorčino důkladnější pátrání po původu neúplného – a v dané chvíli i anonymního – textu vztaženého k citované básni ale odhalilo další „osudovou“ souvislost, a tou je autorství Jana Mukařovského – významného představitele českého strukturalismu. Citovaná báseň, kterou napsal Vítězslav Nezval, jak se později ukázalo, je totiž součástí Mukařovského příspěvku do sborníku k Mahenovým padesátinám z roku 1933. Dílem náhody, která ve výběru „libret“ k obrazům Václava Kočího hraje klíčovou roli, se nám v tomto případě otevírá příhodný výkladový rámec. Je ovšem třeba doplnit, že kvalita (rozuměj závažnost) nalezeného textu pro něj nepředstavuje nijak zásadní podmínku – v dalších obrazech jsou v „tajné schránce“ uloženy například banální pracovní vzkazy, texty písniček, úvodní slova k vlastním i cizím výstavám a jiné, zcela nahodile nacházené, textové informace. 

‍

Nález a následné využití „Nezvalovy básně v Mukařovského textu věnovaném Jiřímu Mahenovi“ je v přítomném kontextu až vtipně nečekaným a současně příznačným setkáním: práce spisovatele, tvůrce „nové poetiky thematu“, ale také význačného knihovníka Mahena, založená na shromažďování, třídění a katalogizování informací – což mimochodem patří mezi další Kočího charakteristické postupy –, je ve sborníku reflektována strukturalistou, tedy zástupcem teorie, která ve 20. století zásadně ovlivnila uvažování o jazyce jako o znakovém systému, jako o systému systémů. V tomto nadneseném výkladovým gardu se dostáváme k jednoduchému vyústění celého našeho „příběhu o podivuhodném nálezu“: logos ovládá chaos, a tím se z něho stává kosmos. A Václav Kočí chce být tím, kdo dokáže dát tento proces do pohybu.

‍

Markéta Žáčková