Václav Kočí: Malba mě musí přitahovat, polapit. Pak je to skutečně ono

Volný cyklus rozhovorů s vybranými osobnostmi současné české výtvarné scény

Michaela Banzetová

Přitahuje jej, jak sám říká, banálnost v kontrastu k auře tajemnosti. Zajímá ho vrstvení barev na obraze, ne však – dnes tak rozšířené – pohyblivé obrazy. Je předním představitelem současné tuzemské abstraktní malby.

Václav Kočí (* 1981) absolvoval Fakultu výtvarných umění VUT v Brně, kde prošel ateliérem Petra Kvíčaly; magisterský program zakončil roku 2006, doktorandské studium završil o čtyři roky později. Pracuje s geometrií, rytmizací, barevností a skrytými významy. Od roku 2011 je hlavním pořadatelem a nyní i uměleckým ředitelem festivalu otevřených ateliérů Open Studios Brno. Vloni inicioval první ročník Open Studios Ostrava. Žije a pracuje v Brně.

‍

Co vás přivedlo k malbě?

‍

Asi to bude znít jako klišé, ale podobně jako řada umělců, i já byl malováním a barvami přitahován od dětství. Pořád jsem si něco kreslil, maloval a vyráběl. Ovšem až na střední škole jsem si uvědomil, že mě to naplňuje a chtěl bych v tom pokračovat. S pomocí tehdejší odborné poradkyně na gymplu jsem se začal dívat po vysokých školách. Přihlásil jsem se na brněnskou FaVU, kde jsem napoprvé neuspěl. Takže jsem se přihlásil na její přípravku, kterou vedl profesor Petr Kvíčala. Dalo mi to obrovský impuls, dostal se na FaVU, a studium mi změnilo život.

‍

Že chci být umělcem jsem vnitřně asi tušil pořád, ale až tak ve druháku/třeťáku na vysoké škole jsem si uvědomil, co to může znamenat a že to chci doopravdy. Škola mi poskytla bohatý základ v podobě impulsů, inspirace, důvodů a motivací, vědění a zručností. A nasměřovala mé přemýšlení nejen o umění, ale i o světě a o sobě samém. Pracoval jsem tam rovněž jako asistent, později i přímo pro profesora Kvíčalu na jeho projektech. Dalo mi to zkušenosti i kontakty. Čerpám z toho dodnes.

‍

Co bylo pro vás zatím nejtěžší výzvou při budování umělecké kariéry?

‍

To, co nastalo po škole. Náhle jsem byl vystaven realitě každodenního života, bez opory školy a jejího systém. Nějaký čas jsem se potácel v nejistotě, ale vymyslel jsem si set pravidel, jímž v podstatě řídím doteď. Řekl jsem si, že pro umění udělám maximum. Pronajal jsem si na brněnské Kraví hoře ateliér o devíti metrech čtverečných, že to zkusím na rok. Když to nepůjde, neuživím se a dojdou mi barvy, přestanu malovat barvami a budu malovat jen černou a bílou. Když ani to nepůjde, budu malovat na papír. A když už ani to nedám, budu vytvářet malé kresby atd. atd. Zkrátka: nejmíň rok budu tvrdě pracovat – ať se děje, co se děje. A uvidí se.  Měl jsem štěstí a barvy mi zatím pořád nedošly…

‍

Čím je vám blízká abstraktní malba?

Vždycky mě fascinovaly velké barevné plochy, syté barvy, ostré hrany, rovné čáry. Diplomku jsem psal o Kennethu Nolandovi, ikoně americké pomalířské abstrakce. Sehnal jsem si i telefon na jeho asistenta a dvakrát jsem s ním hovořil, ovšem samotného Nolanda – vzhledem k jeho časové vytíženosti – se mi k dialogu přimět nepodařilo.

‍

Promítá se do vaší práce osobní život, případně aktuální celosvětové dění?

‍

Odkaz k realitě a jejímu prožitku nebo reflexi je u mě spíše v transkripci textů, které lovím v okolním světě – na internetu, sociálních sítích a podobně. Tam většinou hledám inspiraci, ovšem vedle zdrojů, na něž jsem přímo emocionálně vázán, což jsou třeba osobní texty, emaily, zprávy, texty knih, básniček, písniček...

‍

Vaše díla jsou technicky poměrně náročná. K preciznímu rozdělení barevných ploch vám slouží i pásky napomáhající tomu, aby se jednotlivé barevné plochy nepřekrývaly. Můžete přiblížit proces vzniku některých z vašich pláten?

‍

Lepící páska je pro mě zásadní materiál. Je to můj pracovní nástroj a partner, rád s ní pracuji. Navíc jsem po letech průzkumu našel typ pásky a výrobce, který odpovídá mým požadavkům. Maluju akrylovou barvou, pásku používám pro maskování ploch a linií, pro dosažení precizních ostrých a rovných hran. Hrozně mě to baví a přitahuje. Je to svým způsobem fetiš…

‍

Moje práce začíná kreslenou/rýsovanou skicou; říkám ji „rodný list“. Skicu překreslím na obraz a pokračuji lepením pásek a vrstvením barev. Barevnost se často vyvíjí ještě při malování, nechávám to plynout a rozhoduji se intuitivně, pokud to nejde vyloženě proti konceptu obrazu.

‍

Jak dlouho to trvá?

Nejdéle jsem na jednom konkrétním obraze pracoval devět měsíců. Byl to obraz s číslicí 254, složený ze čtyř tisíc barevných obdélníčků. Často používám podobně velké formáty, takže do určité míry lze zprůměrovat dobu, kterou potřebuju na jejich dokončení. U větších formátů je to šest až osm týdnů, u středních zhruba měsíc. Avšak vždy záleží na tom, jak složité řešení dané malby je, a také na procesu – rád zkouším nové věci, vrstevní, ředění a natírání a přetírání barev. Někdy se daří, někdy ne. To často práci prodlužuje. Mně to nevadí, naopak. Malba je pro mě především proces a musí mě přitahovat, intenzivně polapit, musím být „uvnitř“.  

‍

Máte za sebou realizace rovněž v interiérech a exteriérech. Kromě soukromých zakázek jste vytvořil kupříkladu malby na stěnách chodeb brněnské Fakulty informatiky VUT nebo jste zpracoval fasádu brněnského obchodního domu Futurum. Jak jste se k tomu dostal? A jaké bylo zadání?

Většinou jsem byl osloven architektem projektu. Díky jemu jsem se dostal do kontaktu s investorem a následnou diskusí vzniklo dílo. Myslím, že je to obvyklý postup – architekti coby mediátoři mezi zadavatelem a umělcem. Práce pro soukromého investora je v něčem možná snazší, přímější, rychlejší. Ve veřejných zakázkách je větší míra – pochopitelné – kontroly, a tedy včetně byrokracie, kdy i o malých věcech rozhodují skupiny lidí.

Například u realizace maleb na Univerzitě Tomáše Bati (UTB) ve Zlíně jsem potřeboval z výtvarných důvodů provést změnu v barevném rozložení malby. Sešla se kvůli tomu stavební komise v čele s tehdejším rektorem UTB, protože to nebylo v souladu se schváleným návrhem. Můj návrh změny naštěstí prošel, což velmi prospělo finálnímu vyznění realizace… Všechno má svá pro a proti, svůj rytmus a svoje tempo; s tím musím při takové práci počítat. Je to o úplně jinak než při tvorbě v ateliéru, kde si o všem rozhoduji a mám zodpovědnost pouze vůči sobě samému a vůči své práci.

Čím se – co do kritérií – lišila fasáda Obchodního centra Futurum?

‍

Zavolali mi z brněnské architektonické kanceláře KOGAA. Začali jsme hovořit o možnostech uchopení projektu. Potom jsme ideu představili investorovi. Jenže ten měl velmi konkrétní představu, jak dům má vypadat a fungovat, včetně přestavy o barevnosti…. Navíc jsem do projektu vstoupil v jeho pokročilém stádiu, a ještě jsem odcestoval na stáž do severošvédského univerzitního města Umeå, takže jsem spoutu věcí řešil po telefonu a e-maily. Kromě toho jsem v zahraničí nebyl technologicky vybaven na navrhování; musel jsem si část zařízení dokoupit. Komplikované to bylo třeba už při posuzování vzorků barev zaslaných poštou.

‍

V zimě je v Umeå, která se nachází kousek pod polárním kruhem, světlo zhruba dvě hodiny denně; kromě toho tamní severské světlo má úplně jinou intenzitou a barvu. A k tomu tři metry sněhu. Jak si pak ověřit požadovanou barevnost? Co s tím? Ale konkrétně: navrhl jsem obrovskou plochu fasády – složenou z asi deseti tisíců panelů – opticky rozbít, a zároveň významově sjednotit a nasměrovat k hlavnímu vstupu do objektu.

‍

Věnujete se více volné tvorbě nebo zakázkám?

‍

Záleží na množství a typu zakázek. Vyvíjí se to ve vlnách. Někdy se sejde více zakázek v jednom čase a musím se – zejména v počáteční fázi – věnovat více jim. A ve fázích nejrůznějších pracovních přestávek se věnuji obrazům. Zakázky, kdy maluji přímo na místě, často vyplňují dlouhý časový úsek, třeba měsíc i dva; to pak musím být na stavbě denně. Ale i to je svým způsobem malování obrazu, jen mimo ateliér, v jiném měřítku, proporcích, rytmu, kontextu…. To mě přitahuje a líbí se mi o tom takhle přemýšlet.

‍

Když je je více klidu, intenzivně maluji v ateliéru. Když je to tak na půl, kombinuji to, což mě baví možná vůbec nejvíc. Jedno vychází z druhého a nedá se to od sebe oddělit.

‍

Organizačně stojíte za úspěšným festivalem Open Studios Brno. Jak ten nápad vznikl? A jak se festival proměnil za dobu vaší působnosti?

‍

Začalo to roku 2012 otevřenými dveřmi několika ateliérů v areálu „likusáků“ brněnského VUT na Kraví hoře. Chtěli jsme s několika přáteli navázat na tehdy čerstvě ukončený program spolku Magna. Zhruba osm let jsem – v podstatě sám – organizoval jednou za rok festival otevřených dveří. Za poslední dva roky jsme se však hodně rozrostli jak v týmu, tak v aktivitách. Otevřeli jsme Open Studios v Ostravě, zprovoznili jsme rezidenční platformu Inkubátor. Právě na

na stabilizaci a rozvoj Inkubátoru a Studios Visits bychom se chtěli soustředit, v tom vidíme budoucnost našeho projektu. Ovšem potýkáme se s nedostatkem financí. Musíme zefektivnit svoji grantovou aktivitu a zlepšit fundraising.

‍

Na čem nyní konkrétně pracujete?

‍

S architektem Radko Květem realizuji nástěnný reliéf v malém Muzeu Zlaté stezky v Kubově Huti na Šumavě. V létě by se měla rozjet realizace nástěnného a nástropního akustického reliéfu pro hudební sál v právě rekonstruovaném Stříbrném Domě v Jihlavě, na kterém pracuji s Markem Štěpánem.

‍

V ateliéru mám rozdělaný cyklus menších obrazů, v nichž přehodnocuji svoji práci s písmem a se zápisem informací. Také přemýšlím o písmových objektech, trojrozměrném písmu. A pokračuju ve velkých plátnech s tématem šifrování textu do abstraktních systémů; tento cyklus bych chtěl už pomalu uzavřít.

‍

Průřez mými obrazy za poslední čtyři roky můžete do konce února vidět v Galerii současné malby v Divadle Antonína Dvořáka v Ostravě, kurátorem je Martin Mikolášek. V březnu otevírám samostatnou výstavu s kurátorem Vlado Beskidem v trnavské Galerii Jána Koniarka.  V květnu se těším na menší expozici v jablonecké galerii Kaplička. A koncem roku bych měl uzavřít činnost brněnské galerie Strom Art Gallery. Ta svůj provoz zahajovala právě mojí výstavou v roce 2015, proto mě kurátor a kamarád Petr Kamenický požádal i o závěrečnou akci.